Kdo jsem? |

Krásné upršené ráno!

Včera se tu stala taková událost. Jeden pán se mě tu snažil urazit. Musím říct, že víc mne mrzelo,

že to lajkovalo několik lidí.

Tak nějak jsem si vzpomněla na kapitolu z Bible Jan 21,6, kde Ježíš rozdává chléb a nasytí z pěti

chlebů pět tisíc lidí.

Jak zemřel, víme všichni.

Já se nepovažuji za Ježíše Krista, ale tak nějak se tu skoro denně podílím o své znalosti.

Prostě vám je dávám jako ten chléb a nepožaduji za to žádné peníze.

Kdo jsem ?

Narodila jsem se do sudetoněmecké rodiny, kde se mluvilo německy a česky.

Moje maminka se naučila česky až ve škole.

A tak jsem měla malou slovní zásobu jak v češtině, tak v němčině.

Musela jsem jako dítě hodně číst, abych si rozšířila slovní zásobu. Na gymnáziu jsem

nejen hodně četla, ale také psala. Psala jsem povídky a reprezentovala školu v literárních soutěžích.

Vždy jsem něco napsala, a paní profesorka to červeně opravila.

Po dvaceti letech jsem se s paní profesorkou setkala při práci pro Ministerstvo školství,

kde jsem vzdělávala dva roky ca. 700 učitelů základních a středních škol v německém jazyce.

To ale předbíhám.

Za socialismu jsme nesměli mluvit německy. Vzpomínám si, že v mém rodném Dubí se mluvilo německy všude. Hodně starých lidí ani jiný jazyk neumělo.

Já jsem jako dítě nevěděla, že umím dva jazyky.

S němčinou jsem vyrůstala. Babička na mne mluvila česky a každý večer mi četla česky, na zbytek rodiny mluvila německy.

S němčinou je spojeno v mém dětství hodně radosti, ale také bolesti.

Být dítětem sudetských Němců nebyla vždy procházka růžovým sadem, i když naší rodinu nikdo neodsunul.

K mé babičce se chodilo radit celé širé okolí.

Toužila jsem vždy dělat něco s němčinou, ale neuměla jsem gramatiku.

Když jsem se před čvrt stoletím rozváděla, dala jsem děti spát, a každý večer se učila gramatiku.

Když jsem se tak probírala těmi učebnicemi, vždy mne napadlo, co bych tam doplnila. Tehdy nějak vznikla myšlenka, že napíšu vlastní učebnici.

Zhruba ve stejnou dobu jsem začala učit němčinu. To víte, když se rozvádíte, každá koruna dobrá.

Ve stejnou dobu nastal v práci takový problém, že jsem se rozhodla dát výpověď.

A tak jsem doma učila za 40 korun na hodinu. Měla jsem tolik studentů, že jsem mezi přestávkami vařila,

psala s dětmi úkoly atd. Měli jsme pocit, že u nás zvoní neustále zvonek.

Za rok jsem založila jazykovou školu. Za další rok jsme měli už dvacet zaměstnanců a učili pro okolní firmy.

V té době přišlo do České republiky hodně zahraničních firem.

Jednou mne zkontaktovala nějaká paní z Národního institutu pro další vzdělávání, což byla filiálka Ministerstva školství. Tak jsem tam učila v několika projektech německý jazyk.

Byla to krásná práce. Studenty byli učitelé základních a středních škol, kteří vyučovali němčinu.

Naučila jsem je, jak vyučovat bez učebnice. Naučila jsem je strukturu jazyka.

Jak ten jazyk funguje, pochopíte, když ho srovnáte s českým.

A já jsem si s tím jazykem ráda hrála. Tvořila jsem různá cvičení, psala poznámky pro studenty.

V roce 2007 jsem napsala svou první knihu, která vyšla někde na Moravě. To nakladatelství mi dodnes nezaplatilo. Já jsem nad tím mávla rukou.

Mojí maminku kdysi vyslýchalo STB. Já jsem zažila něco podobného, když jsem byla navrcholu své kariéry.

Zřejmě se úspěch neodpouští. Bojovala jsem tenkrát za zachování místní hokejové školy, a tak se soudruzi z místní ODS rozhodli, že mne zlikvidují.

Nechci na to vzpomínat, zpětně chci těm zlým lidem poděkovat, protože v krizi funguji na tisíc procent.

A tak jsem dostala nabídku projektu do Švýcarska. To si uvědomíte, že celý váš život spočívá v jednom kufru.

S tím jedním kufrem jsem také odjela do Švýcarska.

Začala jsem ve Švýcarsku učit švýcarské děti spisovné němčině a zůstala.

Potom jsem učila také naše krajany a založila stránku Okénka do němčiny.

První kniha Okénka do němčiny vznikla náhodou. Jedna paní mi napsala, jestli by nemohla okénka vyjít knižně.

Tak jsem založila nakladatelství.

Dnes už neučím, ale němčinu si užívám každý den. Nemyslím teď, že německy mluvím, ale že o ní píšu. Ostatně mluví se všelijak, jen ne spisovně.

Zapomněl jsem zmínit, že jsem se naučila švýcarský dialekt. A když jsem si s ním tak hrála, vznikly dvě učebnice švýcarských dialektů.

Víte, já věřím v lidské dobro. I když se mi v životě stalo hodně zlého, vždy mne to někam posunulo.

Neuznávám výsměch, ponižování nebo povyšování. Nikdy nevíte, kdy se v dané pozici ocitnete vy sami.

Každý z nás můžeme v životě něco dokázat. To není od slova dokazovat někomu něco, ale někomu něco odkázat. Něco tu po nás zůstane.

Pokud má člověk v životě jediný cíl – někoho zesměšnit, nebo mu ublížit – Bůh vám jednou vystaví účet.

Já jsem měla moc moudrou babičku. Ta měla několik rčení.

S holou prdelí jsme se narodili, s holou prdelí umřeme.

Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

Dej, bude ti dáno. Přej, bude ti přáno.

Peníze budou, my nebudeme.

Snažte se rozdávat radost. Začala jsem tu úvahu Biblí. Já jsem věřící člověk a věřím, že až budu jednou ležet na smrtelné posteli, přijde Bůh a zeptá se :

« Co jsi celý život dělala ? »